Karcinom prostaty je v současné době považován za jeden z hlavních medicínských problémů v mužské populaci. Jedenáct procent všech nádorů v mužské populaci tvoří právě karcinom prostaty, který je také zodpovědný za 9 % všech úmrtí na zhoubný nádor v zemích Evropské unie.
U padesátiletého muže s životním výhledem 25 let je riziko mikroskopického nálezu karcinomu prostaty 30 %, klinicky významného nálezu karcinomu prostaty 10 % a riziko úmrtí na tuto diagnózu 3 %. Nejnovější epidemiologické údaje svědčí o tom, že muž s lokalizovaným a dobře diferencovaným karcinomem prostaty má 9 % riziko úmrtí na tento karcinom do 15 let. Výskyt karcinomu narůstá ve vyšším věku. Více než 75 % nově zjištěných případů této nemoci postihuje muže starší 65 let. Narůstá však i výskyt zhoubného nádoru prostaty ve věkové skupině 50-59 let.
Přibližně 50 % pacientů má určenou diagnózu v době lokalizovaného onemocnění, necelých 20 % pak v době generalizace. Přes zavedení PSA do diagnostiky karcinomu prostaty zůstává v době stanovení diagnózy nepříznivě vysoký podíl pokročilých stádií onemocnění.
LÉČBA
Nezbytnou podmínkou pro zahájení léčby je znalost histologického nálezu a klinického stadia onemocnění. Standardem v současné době je léčba chirurgická, radioterapie a hormonální léčba a chemoterapie.
Observace (watch and wait strategie neboli smysluplné očekávání) vychází z poznatků, že neagresivní karcinom prostaty, typický svou dlouhou reduplikační dobou, muže staršího věku neohrozí. Možnost monitorování PSA umožňuje nejen včas stanovit diagnózu, ale též dokonale sledovat průběh nemoci, a proto může být důsledná observace pacientů v tomto stádiu choroby větším benefitem, než snížení kvality života radikálními léčebnými postupy.
MILNÍKY LÉČBY
Poprvé se o karcinomu prostaty zmínil v roce 1832 Benjamin Bordie, který referoval o dvou případech metastazujícího nádorového onemocnění. Oba pacienti měli prostatu „tvrdou jako kámen“ a kostní metastázy s neurologickými příznaky.
Využití biochemických markerů v diagnostice a monitorace léčby karcinomu prostaty začíná v roce 1938, kdy Guttman, Barringer a Woodard popsali vzestup kyselých fosfatáz v séru u nemocných s lokálně pokročilým karcinomem prostaty.
Největším přínosem však bylo objevení prostatického specifického antigenu (PSA) Ablinem v roce 1960, resp. Wangem z Roswel Park Memorial Institute v roce 1979.
Chirurgickou léčbu karcinomu prostaty - radikální prostatektomii - poprvé popsali v roce 1904 Young a Halsted.
Léčbu zářením použil poprvé v roce 1908 Desnos, který zavedl radium přes močovou trubici pomocí cévky do prostatické části močové trubice. Později aplikoval vpichem přes hráz radium přímo do prostaty.
V roce 1941 Huggins prokázal, že růst karcinomu prostaty je podporován mužskými hormony. Zjistil, že kastrace vede ke zmenšení prostaty a brzdí tak vývoj nádoru prostaty a jeho metastáz. Dospěl k závěru, že stejný účinek mají i estrogeny. Za tento objev mu byla udělena v roce 1966 Nobelova cena.