Karcinom prostaty je v současné době považován za jeden z hlavních medicínských problémů v mužské populaci. Jedenáct procent všech nádorů v mužské populaci tvoří právě karcinom prostaty, který je také zodpovědný za 9 % všech úmrtí na zhoubný nádor v zemích Evropské unie.
U padesátiletého muže s životním výhledem 25 let je riziko mikroskopického nálezu karcinomu prostaty 30 %, klinicky významného nálezu karcinomu prostaty 10 % a riziko úmrtí na tuto diagnózu 3 %. Nejnovější epidemiologické údaje svědčí o tom, že muž s lokalizovaným a dobře diferencovaným karcinomem prostaty má 9 % riziko úmrtí na tento karcinom do 15 let. Výskyt karcinomu narůstá ve vyšším věku. Více než 75 % nově zjištěných případů této nemoci postihuje muže starší 65 let. Narůstá však i výskyt zhoubného nádoru prostaty ve věkové skupině 50-59 let.
Přibližně 50 % pacientů má určenou diagnózu v době lokalizovaného onemocnění, necelých 20 % pak v době generalizace. Přes zavedení PSA do diagnostiky karcinomu prostaty zůstává v době stanovení diagnózy nepříznivě vysoký podíl pokročilých stádií onemocnění.
KLASIFIKACE
Pro určení stadia nemoci používáme mezinárodní TNM klasifikaci. Vztahuje se pouze na adenokarcinom. Nález musí být histopatologicky ověřen.
PRIMÁRNÍ NÁDOR
-
Tx primární nádor není stanoven
-
T0 bez známek primárního nádoru
-
T1 klinicky neprokazatený nádor (nepalpovatelný, nezobrazitelný zobrazovacími technikami)
-
T1a nádor náhodně histologicky zjištěný v < 5 % resekované tkáně
-
T1b nádor náhodně histologicky zjištěny ve > 5 % resekované tkáně
-
T1c nádor zjištěný punkční biopsií (např. při zvýšení PSA)
-
-
T2 nádor omezený na prostatu
-
T2a nádor postihuje polovinu laloku nebo méně
-
T2b nádor postihuje více než polovinu laloku, ale ne oba laloky
-
T2c nádor postihuje oba laloky
-
-
T3 nádor prorůstá pouzdro prostaty
-
T3a extrakapsulární šíření (jedno nebo oboustranné)
-
T3b nádor postihuje semenné váčky
-
-
T4 nádor je fixovaný nebo prorůstá do okolních struktur jiných než semenné váčky: hrdlo močového měchýře, zevní svěrač, m. levator, rektum a/nebo je fixován ke stěně pánevní
REGIONÁLNÍ LYMFATICKÉ UZLINY
-
NX regionální mízní uzliny nelze hodnotit
-
N0 bez metastáz v regionálních lymfatických uzlinách
-
N1 metastázy v regionálních lymfatických uzlinách
VZDÁLENÉ METASTÁZY
-
MX přítomnost vzdálených metastáz nelze posoudit
-
M0 žádné vzdálené metastázy
-
M1 přítomnost vzdálených metastázy
-
M1a metastázy mimo regionální mízní uzliny
-
M1b kostní metastázy
-
M1c metastázy v jiných orgánech
-
HISTOPATOLOGICKÝ GRADING
-
GX grade nelze hodnotit
-
G1 dobře diferencovaný (mírná anaplázie)
-
G2 středně dobrá diferenciace (střední anaplázie)
-
G3-4 špatně diferencovaný nebo nediferencovaný (výrazná anaplázie)
GLEASONOVO SKÓRE
Normální lidský prostatický epitel tvoří tři odlišné populace buněk. Buňky luminální, bazální a neuroendokrinní. V prostatě též prokazujeme nehomogenní populace intermediánních buněk. Všechny tyto linie procházejí z kmenových buněk prostaty.
Za prekacerózu ve vztahu ke karcinomu prostaty je považována prostatická intraepiteliální neoplazie (PIN). Nejčastějším histologickým typem je acinární karcinom prostaty, mezi vzácnější až sporadicky se vyskytující patří duktální karcinom, malobuněčný karcinom, karcinom z přechodného epitelu, bazaloidní či mucinosní karcinom. Vysokým stupněm malignity se vyznačuje sarkomatoidní karcinom.
Prognostický význam má histopatologický grading. Nejčastěji je používáno Gleasonovo l0-ti stupňové skóre. Gleasonův systém je založen na posouzení architektoniky nádorových žlázek, rozděluje nádory do 5 stupňů: od G1 (nejvíce diferencovaný – nejméně zhoubný) do G5 (nejméně diferencovaný – nejvíce zhoubný, agresivní). Gleasonovo skóre je dáno součtem dvou nejvýznamnějších stupňů diferenciace nádoru. Gleasonovo skóre větší než 7 je považováno za velmi rizikové a je spojeno s výrazně horší prognózou pacienta.
Adenokarcinom prostaty je hormonálně závislý nádor, jednotlivé části epitelu se liší vnímavostí vůči androgenům. Dihydrotestosteron se na povrchu prostatické buňky váže na androgenní receptory, je transportován do buňky a spouští kaskádu dějů, jejichž výsledkem je tvorba bílkovin a množení buněk.